Je to zvláštní, ale v některých hodnotících soudech se autor kupodivu shoduje s dogmatickou nekompromisností na základě gnoseologické posedlosti jedinou pravdou. Sám prohlašuje svou verzi za jedině možnou a správnou, všechny ostatní alternativy označuje – ocitujeme doslova pro dokreslení silácké arogance podobných „demýtizátorů“ – za „prostředky k dávení“. Takto bravurně předem diskvalifikuje každého, kdo by si chtěl připomenout důsledky osudné Bílé hory po r. 1620, jako byla ztráta státnosti, samostatnosti, majetných a vzdělaných vrstev, úbytek obyvatelstva, ztráta svobody, přesvědčení, národní hrdosti, národní identity, málem i jazyka… Opravdu „není a sotva kdy byla příčina“ k zármutku nad dějinami našich národů?
Demýtizačnímu zájmu se těší výklad celých našich národních dějin, ale zvláštní pozornost opět poutají „mýty a kýče první republiky“. (Po kolikáté již?) Odhalování „mýtů první republiky“ bylo součástí fašistických štvanic na sklonku 30. let. Za protektorátu byli nositelé těchto „mýtů a kýčů“ persekvováni (končili zpravidla ve věznicích gestapa a ve vyhlazovacích táborech). Po druhé světové válce se „odhalování mýtů a kýčů první republiky“ stalo součástí ideologického arzenálu komunistických agitpropů.
Jeden z nejnovějších „demýtizátorů“ napočítal na stránkách prestižnějšího týdeníku nedávno čtyři takové „mýty a kýče“: tatíčkovský, legionářský, sokolský a agrární. Pranýřuje nelítostně devotní projevy kultu T.G. Masaryka, legionářské stafáže, fangličkářské „sokolování“, krojované skupiny „selského lidu“. Nemíním dokazovat, že by se snad u některých prvorepublikových slavností, veřejných projevů a tradic neprojevila vnějškovost, vypočítavá líbivost, sentimentalita, nedostatek vkusu a míry, „velký styl malých poměrů“. Ale v souvislosti s kýčem připomeňme, že každý trhá ovoce ze stromu kultury z těch větví, ke kterým dorostl. Abusus non tollit usum. Kýčovité zpředmětnění ideje není argumentem proti ideji samé, svědčí jen proti tvůrcům a obdivovatelům kýče. Autor nerozeznává podstatné a vedlejší, ideu a zpředmětnění, obsah a formu. Zamlčuje, že za vnějšími třeba i pokleslými rituály (a nebyly všechny pokleslé) byla skutečnost zcela reálných (nikoli mýtických) a pozitivních (nikoli kýčovitých) významů. Osobnost T.G. Masaryka zcela reálně a pozitivně symbolizovala svým životem a dílem ideály humanity a demokracie. Legionáři skutečně bojovali a umírali u Zborova, u Bachmače, u Dossalta, u Terronu a jinde za svobodu a samostatnost národa. Miroslav Tyrš skutečně vypracoval program tělesné a mravní kultivace obrozujícího se národa, dal směr a cíl pozitivní činnosti statisíců cvičenců, nezištných vzdělavatelů a organizátorů místní kultury na řadu desetiletí.. Agrární svátky vznikly na památku zrušení roboty (1848) a symbolizovaly ideje lidských práv a svobod, důstojnosti člověka, lásky k půdě a rodné zemi. To jsou reálné skutečnosti, reálně generacemi minulých dob prožívané, nikoli jen verbálně deklarované, to je dědictví a odkaz našich otců a dědů. Autor ironizuje, persifluje, zvysoka a přezíravě se vysmívá prohřeškům první republiky proti „dobrému vkusu“. Milosti v jeho očích nenalezli ani legionáři, kteří se – považme – dovolávali památky husitů a dávali svým jednotkám jména po Janu Husovi, Janu Žižkovi z Trocnova, Prokopu Holém a za časů anabaze přes Sibiř do Vladivostoku si zdobili své vagony – mimo jiné – i obrazy těchto symbolických patronů. Hochům z „tankového praporu“ to může připadat směšné. Ale historik by měl vědět, že historické vědomí českého národa v 19. stol. dík škole, čítankám, lidové četbě, divadlu, levným barvotiskovým reprodukcím historických pláten cítilo husitskou tradici jako živou a blízkou. Vždyť ji založil F. Palacký a rozvíjel J.K. Tyl, V.B. Třebízský, A. Jirásek, M. Aleš. V. Brožík, B. Smetana a mnoho jiných. Láskyplná konfrontace s husitismem nebyla vnímána jako „sebeheroizace“. Kromě písní sokolských a národních se v té době zpívaly (ještě dlouho před válkou) i takovéhle popěvky politické: „Kdyby náš tatík Žižka vstal: Ten by se asi zachechtal, vy smutní švingulanti! Pod lebkou máte rampouchy, v pěsti plácačky na mouchy. A to jste rebelanti? A to jste rebelanti!“
Velké muže naší národní minulosti není třeba tabuizovat a zbožštit. Ale je třeba bedlivě vážit jejich myšlenky a učit se z jejich zkušeností. I jejich omyly jsou poučné a zklamání bolí víc než naše vlastní. Nemůžeme-li vzhledem k proměně času a vnějším podmínkám některou tradici oživit, zaslouží si, aby byla ctěna a chráněna jako národní památka. Zesměšnit, znehodnotit a sprovodit ze světa ideu na základě jejího ztotožnění s některou její kýčovitou objektivací, která je ve vztahu k ní zcela vnější a nepodstatná, je nepřípustné. Je to útok na ideje našeho národního historického vědomí, je to útok na naši národní kulturní identitu.
2. Protinárodní nihilismus
Sledujeme-li, kdo udal podivný tón sboru našich médií v polistopadovém období, odhalíme skupinku odpůrců předlistopadového režimu. Tito dříve disidenti, dnes příslušníci vlivných politických a kulturních elit, přijali v letech totalitarismu za svou perfidní zásadu „nepřátelé našich nepřátel jsou našimi přáteli". Z nepřátelství k domácímu socialismu hledali a nacházeli oporu antisocialistických sil u našich sousedů v zahraničí, bohužel, zhusta i protičeského revanšistického zaměření. Jejich tehdejší spolupráce se neomezila jen na (v té době aktuální) "studenoválečné" měření sil mezi Západním a Východním blokem.
Disidenti převzali vstřícně i „nový" pohled na naši národní historii - z dílny německé imperiálně nacionální historiografie. „Německo k nám vždycky mluvilo dvojí řečí", napsala O.Scheinpflugová, „řečí demokratické kultury a řečí útočných zbraní". Tu druhou řeč bylo během staletí u nás ovšem více slyšet a také naši disidenti si ji, bohužel, osvojili. A tak se po „listopadu" nestačíme divit, jak je v našich dějinách vlastně všechno naopak.
Obecně vzato, Češi pokládali Němce ve své vlasti buď za přistěhovalce, buď za vetřelce, kolonizátory a okupanty. Imperiální Němci se naproti tomu stylizovali do role pionýrů, nositelů pokroku a vývoje, kterého by rasově méněcenní Češi sami nebyli schopni. Husitský boj za pravdu, svobodu rozumu a svědomí pokládají uvědomělí Češi za počátek evropské reformace, zdroj demokratických tradic své kultury a největší slávu svých dějin. Pro hegemonistické Němce bylo vítězné tažení husitů jen projevem úděsného, hrůzostrašného a zákeřného barbarství. Baroko se Němcům jeví jako doba kulturního rozkvětu, pro Čechy je to pobělohorské „temno", které se v zemi rozhostilo po porážce stavovského povstání, ztrátě suverenity, likvidace protestantské elity země a triumfu habsbursko-katolické protireformace. Když se po staletích němého odumírání podařilo několika generacím obrozenců vrátit zdeptané české etnikum mezi evropské národy a když se po první světové válce Češi dali do budování Československa jako nezávislého demokratického státu, byli to mnozí němečtí spoluobčané, kteří zrádně otevřeli cestu úhlavnímu nepříteli, přivodili rozbití státu a zřízení potupného „protektorátu", režimu kruté poroby a hlubokého ponížení pro Čechy. Avšak Němcům se demagogicky vypravuje, že se Čechům tehdy nežilo špatně, vždyť nemuseli rukovat, nebyli bombardováni a konec konců - měli co jíst. Arogantně se zamlčuje persekuce a vyhánění Čechů z pohraničí, šest let trvající teror, zatýkání, každodenní popravy vlastenců, koncentrační tábory, likvidace inteligence, všemožné pokořování a příprava na „konečné řešení“, kterým měly být deportace, germanizace, genocida. V české zemi, v Máchově „zemi krásné, zemi milované", neměl zůstat ani jediný Čech. Povalečný odsun občanů Velkoněmecké říše se proto jeví Čechům jako spravedlivé rozuzlení historických konfliktů a základ pro stabilní demokratické uspořádání Evropy. Pro Němce, kteří jsou ve vleku nacionální propagandy, je to dosud neodpustitelná katastrofa a zločin všech zločinů.